Má zkušenost s rodinnými konstelacemi

Kurzy Kineziologie One-Brain se zabývají tématy, která nejvíce reflektují náš osobní příběh. Tento proces oproštění se od starých traumat začíná tam, kde jsme se poprvé naučili, že nemáme volbu a tím ani zodpovědnost za vlastní život – ve škole. Poprvé v životě musíme sedět, i když se nám chce běhat nebo spát, musíme poslouchat věci, které nás často nezajímají a hlavně, jsme neustále porovnáváni s ostatními! Neustálé porovnávání vede k šablonovitému uchopování života, jenže život žádnou šablonu nemá, jen skryté zákonitosti.

Systemické (rodinné) konstelace nás provázejí právě těmito skrytými zákonitostmi, které fungují vždy a v každém systému (škola, práce, rodina). Nevíme, proč tomu tak je, a domnívám se, že se to zřejmě nikdy s jistotou nedozvíme. Můžeme se dohadovat i hádat (mnozí tak činí), proč tomu tak je, protože jsou to věci funkční a pozorovatelné „pouhým okem“. A nebo můžeme tyto znalosti přijmout a uplatňovat v našich životech.

V době, kdy jsem dokončovala základní výcvik Kineziologie One-Brain a přemýšlela jsem co dál, do života mi vstoupila zásadní nabídka - dvouletý výcvik rodinných konstelací rakouských facilitátorů Dr. Arnolda Polivky a Evy Polivky, kineziologů, kteří zakomponovali výhodu znalosti svalového testu v práci s rodinnými konstelacemi. Nemohu říci, že bych netušila, že tato metoda mění lidem postoje a tím i život, podobně jako kineziologie. Ovšem netušila jsem, jak moc. Tím, že jsem se podívala do 13. komnaty svého rodinného systému, jsem završila gruntování mého vnitřního domu. (Toto grungování může mít začátek, avšak nemá konec.) Znalost principů, které fungují v našich životech, aniž bychom si toho byli vědomi, mi objasnila mnohé věci, které se mi do té doby v životě děly a já neznala příčinu. Ale nešlo jen o objasnění toho, proč se tak děje. To by byla pouhá teorie. Nestačí říct „auto nejede, protože má polámaný startér“. To samo o sobě nepomůže auto nastartovat. Musím vědět nejen co, ale i a jak to napravit (anebo alespoň znát šikovného automechanika).

V průběhu těch dvou let jsem si začala „vidět“ čeho všeho jsem se na sobě dopustila. Ano, já, nikoliv ti druzí. Zároveň jsem začala „vidět“ i své možnosti, jak můžu dělat věci jinak. Tím se můj život teprve začal převracet naruby. A nebo bych spíše měla napsat, že mé vztahy (včetně vztahu k sobě samé) se začaly narovnávat. To však v žádném případě neznamená, že bych začala konečně prožívat idylku svého života! Právě naopak, všechno se mi komplet zhroutilo. (Zaplať pánbů!) Z takového bodu už můžete jen začít znova a jinak.